Fantasy

Fotograficko-textová inscenace

 

Předkládáme vám Mýtus o Narcisovi. Mýtus o tom, že opojný pohled na sebe sám v jezerní hladině jest pouhým začátkem. O tom, jaké hlubiny studivé temní pod odrazem, kterýžto běžný člověčí shluk považuje již za samotné jádro Narcisova údělu. On, ale ví (?), že se za touhle jeho podobiznou rozlévají krvavé prameny z jeho bolestivých ran. Ran, jež si líže po celý život. Ale k úzdravě se nedolíže. Natož pak kdokoliv jiný mohl by mu být pomocen. Jak jen přišel ke všem těm bolákům a proč stále mokvají?

 

Příběh plný otázek, recipročních odrazů, slitování i varování. Vyprávěný synergickým působením fotografií a textu, prodýchnutý fluidem divadla.

fotografie
Lucie Anna
Přerovská

text
Roman
Vaněk

Prochází

prázdným hledištěm,

představuje si

lidi kolem sebe,

není sám.

Zavírá oči..

 

..slyším šeptání,

ševel lidských hlasů.

„Promiňte pane, máte tu volno?“

Jistě, jen se račte posadit.

Jsem mezi svými,

ve svých představách..

 

Za chvíli usedne

vedle toho milého pána,

bude se dívat

na pódium.

Jdu hrát

pro lidi

„Dámy a pánové,

přistupte blíže. Mé ctěné publikum, vítejte na představení mého života. Jsem Narcis. Stojím tu před vámi, abych vám předvedl celou šíři mého talentu. Ve vašich očích spatřuji jiskřičky zájmu. Jistě, očekáváte fantastické galapředstavení. Ano, ano, buďte ujištěni, že nebudete zklamáni. Právě naopak. Můžete se těšit na herce, nejlepšího herce dnešní doby, totiž mne, který vám předvedu kousky nevídané. Ani artisté z nejslavnějších světových cirků vám nenabídnou takovou podívanou.

Ano, ano vidím zájem, vaše tváře jsou napjaté očekáváním věcí příštích. Cokoli, co tady učiním, činím jen a jen pro vás, bez vás, mé ctěné publikum, by neměl můj život pražádného smyslu. Stojím na pódiu, celý svět pro mne znamená prkna, na nichž se můžu prezentovat.

Vidím obdiv, vaše vážené obličeje se naplňují úžasem, ano, ano, děkuji vám, děkuji, skláním se před vámi, to pro vás, mé ctěné publikum, všechno dělám.

 

Dámy a pánové, nebojte, nudit se nebudete. Dám vašim životům náplň, moc dobře vím, že sami nevíte, jak žít, neumíte si svůj život sami naplnit, já tu jsem od toho, abych vás zabavil a dal vám smysl. Vím, že nejste skutečné osobnosti, jste tady jen proto, abych na vás mohl převádět paprsky mé úžasnosti. Ano, ano dámy a pánové, nevrťte se, buďte v klidu, vy nejste aktivní hráči, vy jste jen komparz, jen publikum, já tady hraju hlavní roli, vážení, nehýbejte se, nejste osoby z masa a kostí, jste tu jen kvůli mně, jen proto, abych měl komu hrát, nebavte se, ano, prosím mé ctěné publiku, utište se, nerušte, vy jste jen výplody mojí fantazie, nenarušujte představení, vypněte si laskavě své mobilní telefony, chci vám předvést šíři svého nadání, buďte laskavě v klidu, nevstávejte, já budu hrát, já jsem tady, já jsem důležitý, ne vy, vy neexistujete, to já, jen já, já jsem tady, já mluvím, nemluvte, já dýchám, já křičím, já existuju, vy nejste, vy nejste nic, já jsem, já, já..“

Vy nicotní mravenečkové,

                  Ó slovutný mistře,

pohleďte na mne,

                   vzhlížíme ke tvé genialitě,

tady jsem,

                    šíři tvého talentu

čním vysoko nad vámi,

                    nesaháme ani po nehet u palce Tvého levé nohy,

pozvedněte své nicotné zraky k obdivu mé velikosti,

                    hraj,

 jež vás tolik přesahuje..

                    předveď nám enormní sílu tvého (š)umění..

Pohled v minulost

„Tati, kde jsi?“

Láska v absenci

„Mami, volám tě.“

Něha v chybění 

„Tati, potřebuji tě!“

Co se (ne)stalo?

 „Někdo!“

To dítě strádalo.

 „Mami?“

Byl malým dítětem. Touží po lásce a ocenění. Maminko, podívej, co jsem vyrobil. „Nemotej se mi tady.“ Tatínku, podívej.. „Drž hubu, teď nevím, kdo dal gól. Dones mi pivo!“ Nezájem. Utíká do pokoje. Podívej, medvídku, co jsem udělal. „No jo, to je krásné, ukaž to i ostatním.“ Plyšáci chválili, oni vědí, jak je šikovný. Jenže to nestačí.

Dětství se chýlí v pubertu. Nervózní… hledá pořád dál. Přišel první vztah. Jaký jsem byl? Její pohled ho neuspokojil. Zklamání? Kýžený obdiv je… kde? Musí si vystačit sám. Zase.

Dospívá (?) …Další vztahy, další dotazy. Další trapné pohledy beze slov. Hledá to celý život a nenachází… co? Jsou v nedohlednu. Oni. Láska i ocenění. Ta hromada citů, co se v něm kupí, ztrácí se na spojce mezi ním a všemi. Neúplný. Pořád je neúplný…

Neúplný.. ač stojím před tebou, nikdy ne přímo.. v celé své nahotě, přesto však skryt.. díváš se na mne, přesto mne nevidíš.. mluvím na tebe, přesto mne neslyšíš.. předvádím emoce, ač žádné necítím.. dávám ti lásku, ač žádnou nemám.. ač toužím po lidech, nikdy k nim nepřijdu.. ač mezi lidmi, vždycky jen sám.. pln lásky k sobě, přesto se zraňuju.. pln lásky ke světu, přesto ho nesnáším..

Uvězněn.. sám v sobě v hrobě..

navenek hrát, vnitřně řvát..

venkovní fasáda.. jen prázdná množina,

pružina mezi skutečností a rolí

se drolí na prach,

strach ze ztráty vlastní tváře,

domnělé svatozáře

drtí.. škrtí vědomí,

svědomí křičí a ničí

poslední záchvěvy reálna.

rozháraná duše.. rozparcelovaná.. složena z tisíců částí, tisíců oddílů a tisíců osob.. ta správná? – která? .. nikdo neví.. zastřeno závěsem.. sám v sobě se vyznat,
sám sebe znát – lze (?) možná.. jen stěží

„Můžu ti pomoct?“

Ne! já to zvládnu sám!

„Ale já vím, jak to spravit.“

Já to dokážu!

„Děláš to špatně..“

Vypadni!

Uplynul celý den.. venku se stmívá.. světlo? Nesvítí.. předtím aspoň blikalo, teď? – rozmontováno, milion malinkých součástek poházených různě kolem, tohle puzzle už nikdo nesloží.. Do prdele, pane Bože, prý budiž světlo.. hovno.. já se na to můžu vysrat, morduju se tady s nějakým zkurveným šmejdem, venku tma jak o půlnoci, nevidím na to, který kretén toto vymyslel, takový patent.. debilní světlo, krám jeden.. já.. já ho snad nespravím.. tak jsem se snažil.. zbytečně, tak zbytečná práce, co teď budu dělat? Celý den v háji a co mám? Nic. Co jsem dokázal? Světlo je ještě víc zničené než předtím.. co já umím, k čemu jsem dobrý? Když nedokážu nic opravit, jaký já jsem chlap? Ten hajzl by to určitě měl za půl hodiny. Jsem nula a ne chlap, nikdy nic se mi nepovede, všechno poseru.. jsem tak zbytečný, tak marný, trapný a ubohý

Pryč! Snaží se (?) …utéct. Zbavit se svých vlastností, jež mu tak přerůstají přes hlavu, že je ani nevidí. Jde a jde, sebedál, i se svým údělem jako bájný Atlas vlekoucí všechna nebesa. Jeho povaha nad ním visí jak Damoklův meč, jenž hrozí každou chvíli roztětím všeho, co si tak pracně budoval. Zacyklen v odchodech za sebou trousí výhonky svého ega.

Narcis se chystá k definitivnímu triumfu

Vážené publikum, je tady grandiózní finále. Zvedněte zraky k mohutnému aplausu. Stojím před vámi v celé své velikosti, pohleďte na komplexnost mé osobnosti a talentu..

Jeho enormní ego usiluje o konečné ovládnutí publika

Nyní už můžete tleskat. Mé představení spěje do cíle. Vše, co jste viděli, to jsem já a můj život. Nemusíte vstávat, jen seďte, jsem tady pro vás. Vzývejte mě, jsem král..

Avšak..

Jsem, jsem.. já.. kam se to díváte? Já jsem tady! Haló tady nahoře, jsem nahoře, ne dole.. dívejte se na mne.. lidi, co děláte? Jsem tady!

Za ním..

Co tady chceš? Vypadni, to je moje představení. Já jsem hvězdou, ne ty!

Zmenšuje se..

Ne, ne.. ne ty ke mně nepatříš – táhni! Já jsem veliký, jsem osobnost, ty nejsi nic.. všichni jsou tady kvůli mně.. nevtírej se.. nesnaž se mi zkazit představení.. nějaké méněcenné pocity, na to ti seru.. já to zvládnu.. já všechno zvládnu.. i když se mi to snažíš zkazit, všichni se mi všechno snaží zkazit.. ale já to dokážu, já jsem veliký, já.. já to.. já to umím

Závěrečná figura

.. jsem vyvolený.. maminko, já to dokážu, tatínku, všem ukážu.. všem, všem to nandám.. mami, tati.. kde jste?

Kde jste? Kde jsou všichni.. haló?
Sám.. jediný.. jedinečný.. samostatný.. samotný..