Byla to nomádka.

Nevěděla, jak se tam octla, nevěděla, kdy se tam octla, nebo dokonce proč. Brázdila teralány suchého písku, prašného kamení a neměnných skal. Putovala větropísečnými mlhovinami přes veleširé rozevřené planiny a procházela pod klenbami roklí. Míjela přírodní rozvaliny a topila se v batátové a zrezivělé oranži, která se všudypřítomnila.

Plahočila se snad celé věky a pustozemí se táhlo nekonečně dál. Žádný život kolem, ni lísteček, ni kapka vody. Slunce nezapadalo. Občas, aby si připomněla, že žije nějakou realitu, vydala zvuk, houkla, tu slaběji, tu silněji. Někdy ji hořivě oranžové kaňony zvučení vrátily nazpět a rozechvěly její zvědavost. V trvalém doufání, že jednou narazí na jiný zdroj života než je ona sama, občas externí vlny následovala. Nakonec však zjistila, že to jen její vlastní ozvěna vpouští do jejího ucha slepou naději.

A tak šla. Dál tím mrtvem. A už oranžověly i její nesourodé cáry myšlenek. Žíznila po vodě, žíznila po poznání a žíznila po doteku něčeho živoucího.

Ale pak
jednou, když už jakýkoliv šum připisovala svému echu, zamrkala ke skále, kde uslyšela lehký závan, a v jednom z těch mžiků uzřela rozmazaný stín. Rozběhla se za ním, ale byla již příliš skomřelá z toho mnohačetného pusta. Stíny se začaly míhat častěji, ale ona je nikdy nedostihla. Vůbec si nebyla jistá, zda si může být něčím jistá. Nebyla si jistá ničím a vším si byla nejistá. Byla mimo. Byla out of. Byla out. Byla off. Slyším svůj hlas? Je můj? Teď už ho i vidím? Co to vlastně vidím? Vidím vůbec něco?

Ploužila se dál. Skály začaly ustupovat, i kameny vymizely, zbylo jen pískovcové tiché prázdno. Udělala další krok, téměř bez duše, a na další už se najednou prostě nezmohla. Vyčerpaná padla na mtvolnou zeminu toho táhlého nekonečna a uviděla, že k ní přistupuje postava. Ta osoba vypadala jako ona sama, bez výrazu k ní poklekla a přilehla ji. V dáli se rozjasňovala další silueta, taktéž stejné podoby, a jakmile k nim došla, položila se na obě ležící. A tak se od horizontu blížily její dvojnice, trojnice, čtveřnice, pětnice… každá z jiné strany, lehaly si na nomádku a kupily se.
Celý ten unavený pahorek identických těl chřadl až úplně uchřadl a rozsypal se na prach.

A pak už z ní zbyla jen hromádka.