Cyklus „Z ruin kovaný“
Tvou tvář – v čerň halí háv
svět za tebou se řítí v prach
sic oko v okně – spatří zář
Neseš si svůj kříž.. trpíš.. vstáváš z prachu.. abys žil.. abys byl..
Jsi.
Projdeš oknem.. vidíš svět.. křičíš.. tady jsem.. spatřen.. ale..
Neviděn.
Nejsi celý.. neúplný.. m.. průřezem okna.. prolínáš se se světem.
Proč vzhůru vzhlížím, když sluncem já jsem sám,
Zchátralinám nad svou hlavou prosby vysílám,
…ten jas, obloho, odkud line se…
Zůstaňte, udržte nebeskou klenbu, či spadněte.
V mlze tvář,
dech se krátí,
svatozář,
se ti ztratí.
Krvavě žhne,
v očích ti praží,
říkáš – ne!
teď se nevypaří.
Na hrobě
dlíme,
na hrobě
spíme,
žijeme v rozvalinách – toť náš svět,
tak jako my, i vše jiné – ochabne,
uvadne,
stane se
ruinou.
Hrobem,
novým
základem..
zítřka
Stejné kořeny – kmeny různé
stejné základy – stěny různé
stejné začátky – konce různé
stejné pohnutky – cíle různé
stejné myšlenky – slovo různé
stejné lidství – člověčenství různé
V hrobě.. v lůně.. žiješ a zmíráš..
rodíš se.. chřadneš.. evolučíš,
stáváš se celkem.. kontury stíráš..
chystáš se na cestu.. či končíš?