„Ahoj, já jsem Petr.“

„Čau, já Honza. A kde pracuješ?“,

bývá snad první otázka při seznamování, kterou člověk pokládá i slýchá. Mnoho z nás popisuje svou osobu hlavně skrzeva práci. A to dokonce i tehdy, když ji nijak zvlášť nemilujeme. Při venčení psa míjíte známého: „Jak to jde?“ „Ále víš co, sračky v práci.“ Neřekne Vám, že byl na koncertě, kde hrál týpek na prapodivnou kytaru, ani že mu máti upekla fakt výbornou bábovku.

Když už se najde někdo, kdo sám sebe nevnímá jenom jako člověka, který pracuje, upne se na jinou oblast. Pohltí se sportem. Jediným. Hraje volejbal a hraje ho furt, furt o něm mluví, kouká na něho, čas tráví tréninkem a soboty turnajema. V hospodě o něm vtipkuje se spoluhráči a ženě vypráví o tom, jak hrál včera Jarda fakt debilně. Kláře pro změnu celý život říkali, že pěkně kreslí. A tak kreslí čím dál víc, řeší kroužky, a jestli má jít na kreslířskou školu, zkoumá všelijaké tužky, brouzdá po uměleckých fórech. Z nálepky umělkyně už je najednou ničím nenahraditelný cejch. Je to prostě definice Kláry.

Stejně jako se jeden veleúspěšných bankéř utvrzoval ve schopnosti vydělávat peníze. Spřádal všechna vlákna svého osudu pouze tímto směrem. Ten, kdož rozumí financím a vydělává veliké jmění, byl jeho životní kostým, který nikdy neměnil. Jeho úspěch skončil tím, že o všechno přišel. Dluhy a zajištění rodiny chtěl vyřešit elegantně sebevraždou (vysoká pojistka). Jedině tak má hodnotu. Přes úzkou definici své osobnosti – BANKÉŘ – zapomněl vědět, že je také otcem, manželem, kamarádem, chlapem, který chodí do kina, a který má rád siamské kočky. Zapomněl, že je člověkem, který je milován.

Vsázíte svou identitu na jednu jedinou kartu, varuje autor knihy „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“. A tím pod sebou řežete větev. Život není jen o práci, není jen o jednom žánru filmu, o jednom druhu umění, jen o sportu, jen o kulinaření, či o kutilství. Je o tom všem dohromady a další kupě věcí. Vy nejste jen to, co jíte, nebo jen to, kam každé ráno chodíte. Dokonce vás nedefinuje ani vaše dlouholeté partnerství. Ani pouze to, že jste vždy a všude a pro všechny byly „ten rozjuchaný smíšek“. Život je paleta a vy jste veliké spektrum barev.

A jak to vše souvisí s fotografováním? Nejeden vrcholový sportovec dobrovolně přeplul „na druhý břeh“ po skončení své kariéry, protože se sportem ztratil i sám sebe. Nechci je následovat proto, že budu 40 let fotit pouze a jedině například rodinné portréty a pak zkolabuju na tzv. „šok zúženého života“*. Odborníci radí diverzifikovat podnikání, diverzifikovat rizika, diverzifikovat výrobu, diverzifikovat investování. V rámci jedné živnosti slýchám rady opačné: „musíš nutně fotit jen jednu jedinou kategorii!“

Vážně?

Profesionalita ani expertnost nemusí vyrůst z bahna rutiny. Kreativitu, svobodu a inspiraci nemusí postupně trávit jedovatá jednostrannost. Jak trefně vykresluje autor podnětného podcastu „Vaše jméno je vaše značka“, naopak zvídavostí, experimentováním, zkoumáním nových věcí, odhlédnutím od své „typické činnosti“… a obecně diverzifikací celé osobnosti člověk bohatne a kreativec roste. Daleko spíš takto získáte vnitřní klid, skutečnou spokojenost a sebeúctu. A bůh ví, co dechberoucího díky tomu vymyslíte.

Já sama sebe nesvazuju žádnou „typickou činností“. Nehodlám fotit dlouhé roky jeden žánr. Nehodlám se chytit do pasti rozpoznatelného rukopisu. („To vypadá jako obraz od van Gogha!“ Úplně stejný styl, viď?!“) Nehodlám dlouhé roky jen fotit. Zkoumám všelijaké oblasti umění, zkoumám barvy, vůně, prostory, svoje niterná zákoutí, zákoutí druhých lidských i zvířecích tvorů. Zkoumám banality i koukám do hlubokých studen filosofie. V jedné vteřině fotím mužský akt, v jiné detail kytky, v další sociologickou kampaň a pak třeba dětský tábor. V jedné vteřině jsem fotografka a v každé z dalších 86 399 vteřinách celého dne zase něco jiného. Necítím v tom hrozbu pro svou práci, ba právě naopak.

 

_______________________________________

* tento termín neexistuje : )